Kapradiny
Morfologie
Všem kapraďorostům je společné střídání generací, vlastní rostlina kapradin je sporofyt. Ve většině případů jde o vytrvalou nebo jednoletou bylinu, výjimečně dřevinu. Rostlina kapraďorostů je diferencována na adventivní kořeny, stonek a listy a má uzavřené cévní svazky.
Stonek kapradin je většinou zkrácený podzemní stonek – oddenek, na němž listy vyrůstají v růžici, nebo je oddenek dlouze plazivý a pak jsou listy vzájemně oddálené a netvoří zřetelné růžice (hasivka orličí - Pteridium aquilinum, kapradiník bažinný - Thelypteris palustris). Pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) je kombinací obou způsobů, vytváří růžice listů a dlouze plazivé výhonky slouží k jeho rychlému rozmnožování. U některých tropických kapradin se vytváří nadzemní stonek.
Růstové formy udivují svou rozmanitostí. Kapradiny mohou být vzpřímené, převislé, liánovité nebo v tropech a subtropech také stromovité (Blechnum, Dicksonia, Cyathea a Cibotium).
Listy u většiny kapradin zastávají vedle asimilační funkce i funkci rozmnožovací. Pokud listy zastávají funkci rozmnožovací i asimilační nazývají se trofosporofyly, jedná se o zelené listy nesoucí na spodní straně výtrusnice. U některých druhů se tvoří dva typy listů. Tato různolistost se nazývá termínem heterofylie. Sterilní listy sloužící pouze k asimilaci, nenesou nikdy výtrusnice a nazýváme je trofofyly. Později se na rostlině objevují fertilní listy, sporofyly, nesoucí na spodní straně výtrusnice. Sporofyly mají odlišný tvar a velikost než trofofyly. U křídelnice (Pteris) mají delší řapíky, u žebrovice různolisté (Blechnum spicant) a pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris) jsou nápadně vzpřímené a úzké. ? Listy jsou uspořádány střídavě, většinou zpeřené, zřídka jednoduché, v mládí obvykle circinátně svinuté. Složené listy kapradin mohou být zpeřené nebo dlanitě složené. Jednoduše zpeřené listy má ledviník (Nephrolepis), dvakrát zpeřené listy má například kapradina (Polystichum tsus-simense), třikrát zpeřené listy najdeme u daválie (Davallia trichomanoides). Doryopteris pedata je zástupce kapradin s dlanitě složenými listy. Jednoduché listy mohou být celokrajné u sleziníku (Asplenium nidus), vykrajované u Phlebodium aureum, nebo nepravidelné s velkými úkrojky u parožnatky (Platycerium).
Výtrusnice (sporangia) jsou sestaveny do kupek (sorus), uspořádaných určitým způsobem, například podél okraje listu nebo podél střední žilky, a jsou důležitým rozlišujícím znakem kapradin. Výtrusnice vyrůstají z placenty (pletiva na spodní straně listu), jsou stopkaté a u většiny kapradin mají na obvodu prstenec – anulus, umožňující jejich otvírání a uvolňování výtrusů. Z placenty vyrůstá u většiny kapradin rovněž blanitá ostěra – anulus (induzium), umožňující jejich otvírání a uvolňování výtrusů. Výtrusnice mohou být chráněny i okrajem listů, např. u netíku (Adiantum). Tento jev se označuje jako pseudoindusium.
Pěstování
Na přírodních stanovištích rostou kapradiny buď na zemi (terestrické druhy), nebo na stromech (epifytické druhy).
Terestrické druhy se nejčastěji vyskytují ve vlhkých lesích, na březích řek a potoků, na prameništích nebo skalních štěrbinách. Dávají přednost stanovištím s vysokou vzdušnou vlhkostí, rozptýleným světlem s vlhkou, ale ne příliš mokrou půdou a stejnoměrnou teplotou. Kapradiny ale rostou i v subarktické zóně, nebo v alpínském stupni. Některé kapradiny, například Davallia denticulata rostou i na suchých a horkých stanovištích a přežívají nepříznivou dobu po zaschnutí listů ve svých oddencích. Na vodní hladině rostou plovoucí kapradiny nepukalka (Salvinia) nebo azola (Azolla).
Epifytické druhy vyhledávají kmeny stromů a rozsochy větví a postačí jim jen málo substrátu. Potřebu vody pokrývají ze značné části ze vzdušné vlhkosti. Svým umístěním v korunách stromů získávají i v pralese více světla, což bychom měly mít na paměti při jejich pěstování.
K nejznámějším zástupců epifytických kapradin patří parožnatka (Platycerium) a sleziník hnízdový (Asplenium nidus). Oba druhy zachycují v růžici listů úlomky padajících listů a větví, z nichž po určité době vzniká humus z něhož čerpají živiny. Některé druhy kapradin se mohou pěstovat jak terestricky tak epifyticky. K těmto rostlinám patří hlavně ledviníky (Nephrolepis).
Rozmnožování
Z haploidního výtrusu vyrůstá prokel neboli protálium (prothallium). Jedná se o lupenitý, autotrofní, zelený a plochý útvar na úrovni stélky, většinou srdčitého tvaru. K podkladu je přichycen rizoidy, na spodní straně proklu vznikají pohlavní orgány, gametangia, a to samčí pelatky, antheridia a samičí zárodečníky, archegonia. Pelatky bývají elipsoidní až téměř kulovité a tvoří se v nich pohlavní buňky, spermatozoidy. Polyciliátní spermatozoidy se ve vodním prostředí (kapka vody, rosa) pohybují směrem k zárodečníkům a oplozují v nich vaječnou buňku.
Zárodečníky mají baňkovitý tvar a v jejich rozšířené spodní části se nachází jediná buňka vaječná, oosféra. Hrdlo zárodečníku bývá většinou krátké, často má jen jedinou buňku kanálkovou, která spolu s břišní kanálkovou buňkou v době zralosti zeslizovatí. Ve slizu je obsažena kyselina jablečná, případně i jiné látky, na jejichž přítomnost spermatozoidy chemotakticky reagují. Z vaječné buňky po oplození vzniká diploidní zygota, z níž vyrůstá jejím dělením první list nového sporofytu. V tomto časovém období je nový sporofyt dočasně spojen s gametofytem, z něhož čerpá živiny. Na zárodku není na rozdíl od zárodku semenných rostlin vyvinuta radikula, takže se nevyvíjejí pravé kořeny.
Brzy se na bázi tohoto zárodku vytvářejí adventivní kořeny a mladý sporofyt přestává být troficky závislý na gametofytu, který odumírá.